SVOBODNĚ A NABOSO

S lehkostí v srdci
 

Znáte ten pocit, když vaše srdce po něčem mermomocí touží, ale mozek ho přehluší a sejme parádními argumenty? Takové ty každodenní šarvátky v hlavě.

Rozmluva

Srdce: Jéé, dneska si vezmu tohle parádní kanárkový tričko, oranžovou sukni a k tomu ty boží růžový střevíce, na který jsem šetřila tři výplaty. 

Mozek: No to nemyslíš vážně?! Budeš vypadat jako druh ohroženýho tropickýho ptactva. A dokážeš si představit ty pohledy paní Novákový? Si bude myslet, že máš našlápnuto do Jihlavy na kopeček…

Sami proti sobě 

Poznáváte se? Místo toho, abychom si dělali radost věcmi, po kterých toužíme, poslechneme neochvějně přízemní, ustrašený mozek plný pochyb a obav. „Co by na to řekli lidi? Tohle se na malém městě nenosí. Běž s davem a bude klid.“ Pak se ale začne objevovat ten známý svíravý pocit a okolo našeho těla a srdce se začnou oplétat dusivé spletence vlastní nesvobody. Jdeme sami proti sobě. Proti své vnitřní víle s hlavou v oblacích, proti dítěti, co si chce rozpatlat tu dobroučkou zmrzlinu po triku nebo jak to (mě) označuje můj muž – zaženeme toho šťastného, svobodného a bláznivého, zlatého retrívra do kouta. 

Chce to koule (nebo aspoň jednu)

Začala jsem nad tím častěji a častěji přemýšlet. Proč to děláme? Naučené rodinné vzorce. Pečlivě udusané cestičky, na kterých je nám dobře a bezpečno. Strach. Změnit tohle neskutečně zaryté myšlení je jako jako výstup na nejvyšší horu světa bez kyslíkové masky – těžké s celoživotní zárukou práce. Já ji začala. Řeknu vám, není to žádnej med. Ba naopak se každej den cpu spíš kyselým citronem, než slaďoučkou medvědí svačinkou. Ale jde to. Je však dobré spíš cupitat, než se snažit o Zátopkův rekord. 

Rozmluva

Mozek: Jedu autobusem. Tfuj, je hroznej hic. Kde se sakra vzalo 25 stupňů v březnu? Mám na sobě svetr a pod ním jen košilku. Nemůžu se tu přece svlíct do spodního prádla. Ale čím dál víc mě děsí myšlenka půl hodiny v MHD tropech s dalšíma spocenýma lidma ve svetrech, kteří si je taky bojí sundat. 

Srdce: Tak se tu chceš vařit jak horkej brambor, jen proto, aby někdo neviděl o trochu víc kůže? Nedělej Blaženu a sundej to! 

A Eliška po desetiminutové hádce dvou malých hlásků v hlavě svetr sundala a hádejte co se stalo? NIC. Jen jí bylo blaženě, nepotila se jako prase a do práce dojela se svěží hlavou (a podpažím). Vím, je to poněkud hloupý a banální příklad, ale myslím, že krásně vykresluje naše malé i velké vnitřní boje o vlastní svobodu.

Pro zajímavost – víte proč, když lidé (většinou ženy) vidí krásně oděnou žínku, třeba s lehkým výstřihem a s čarovně omamnou energií, slyšíte věty typu: „Zas tak hezká není hele. Podívej, jak sa nese. Jééžiš, ta vypadá. Trošku coura, ne?“ Mohla bych pokračovat. Nese to s sebou jen jedno poslání. Není chyba na straně ženy, která se sama se sebou cítí v pohodě. Je to error na straně komentujících, protože jí závidí tu krásu a svobodu, co bují zevnitř. A co si budem – závidí i ty koule, které musíte mít, abyste ukázali skutečně SEBE. 

Volná mysl = šťastné žití 

Ukažte toho šťastného zlatého retrívra, který je schovaný za fasádou dokonalého sofistikovaného pudla nebo věčně nas… naštvaného buldoka. Vytáhněte se skříně tu nejhezčí sukni, co máte doma a běžte se promenádovat před zraky sousedek. Prohánějte se bosí skrz bláto a kaluže. Dejte si místo jednoho kopečku zmrzliny, ty čtyři vysněné. Prostě vytáhněte na světlo toho duhového jednorožce, kterého pečlivě schováváte v temném chlívku srdce a nechte ho na vzduchu konečně vyprdět a růžovými plyny omamte celý svět!
Často mě teď v salonku uvidíte bosou. Možná semtam zahlédnete něco pod tričkem, páč jsem vězení pro prsa (rozuměj podprsenky) vyměnila za sakra pohodlný (docela malý) kus látky. Také často uslyšíte větu: „Byla bych moc ráda, a i vy, kdybyste si sundala podprsenku.“ Prosím, na tohle se asi nikoho jen tak neptejte – nemuselo by se to se setkat s úspěchem. Až tak společnost květinově otevřená není. Prostě, budeme se společně učit, jak pomalinku likvidovat ta pomyslná svazující pouta, co nám tolik brání být sami sebou.