PEČUJÍCÍ SEMÍNKO

S lehkostí o duši

Asi by ze mě nebyl moc dobrý blogger, inflůencer nebo pisatel na plný úvazek. Plodím tak jednou za uherák, i když mi v šuplíku dřímá spousta rozepsaných článků. Proč? Jsou to psaní převážně o duši – a to je pro mě stále křehké téma. Zdaleka ještě nezpracované, ale pořád víc než aktuální. A když je něco naléhavé, těžko se zaobírám jinými tématy. Ráda bych psala čistě jen o kosmetické péči a celém vesmíru krémíčků. Ale už to není možné. Mám za sebou několik let těžkých stavů, kil medikací, hodin terapií a nespočtu dennodenních bojů. Už to nejde odpárat, vymazat. Tohle děsivé období se stalo mou nedílnou součástí.

Říká se: Bůh každému naloží tolik, kolik unese.

A Bůh ze mě chce mít nejspíš kulturistku (haha). Myslím, že jsem v životě musela všechno ztratit, abych našla sebe… Abych konečně zasadila své pečující semínko.

Pečující semínko

Abych pochopila, že je konečně čas všechny smysly zaměřit na člověka, kterého jsem celý život zanedbávala nejvíc. Nestarala se o jeho potřeby ani tužby. Odsouvala ho na druhou kolej, až nakonec chudák skončil někde v depu na konečné. O kom mluvím – nesobecky o SOBĚ.
Péče o sebe, jak fyzická tak psychická, by měla být nedílnou součástí výuky na každé škole. Je sice potlesku hodné, že ovládáme (teda jak kdo) derivace, pravé úhly a věty vedlejší a hlavní. Ale kdo nás dovzdělá v kapitole Jak pečovat o sebe?

Zvládat náročná období, ztišit tok myšlenek, vnést do života pravidelný režim a zároveň si umět dopřát dostatek odpočinku. Naučit se čelit strachu. Kdo nás naučí si důvěřovat, nepodceňovat se a stát pevně nohama na zemi?

Nikdo. To my jsem strůjcem vlastního růstu. Pokud v nás rodiče nebo jiná duše nezasela pečující semínko, musíme si ho zasadit sami. Někdo na to přijde brzy. Někdo, jako já, až když ryje čumákem v zemi. Vždycky je však možnost a čas začít. Změna nepřichází hned. Je to běh nebo spíš slimejší tempo na dlouhou trať. Celoživotní proces. Přes veškerý náročný růst nás však čeká odměna v podobě šťastnějšího žití a velké vnitřní síly – která bolestí roste a vzkvétá.

Propojení

Filosofie mého života se protíná i s filosofií vaší kosmetické péče a celého salonku. Už to není jen povrchová záležitost, ale propojení schránky vnější s tou vnitřní. Kůži neovlivňuje jen Slunečník, Měsíčník a Větrník (vliv počasí), bordel ze vzduchu nebo změť špatně zvolených pečujících lahviček. Mění ji hlavně procesy v těle. A jakmile se naše tělesná rovnováha vychýlí – ať vlivem starostí, nemoci, hormonů, léků, blbého či nepravidelného režimu – rozladí se i harmonie psychická. Abych mohla řešit vaši kůži, musím vědět, co se děje u vás – uvnitř, zvenku i doma. Vše na sebe navazuje a do sebe zapadá. 

Už se nebojím  

Dlouho jsem po tom všem, co se mi stalo, nedokázala znovu uchopit svou práci a vrátit se zpět do salonku. Bála jsem se, že už pro vás nikdy nebudu ta stejná usměvavá Eliška jako dřív. To sluníčko, jak jste mi říkali. Že uvidíte ty neviditelné duševní šrámy, hluboké jizvy a nezahojená zranění. Tu bolest. Prošla jsem tak obrovskou proměnou, která mě samotnou nesmírně děsila. Děsila mě hlavně představa, že uvidíte stvoření, které už se tolik neusmívá, nenosí jen barevné květy a občas utrousí nějaké to sprosté slovo. Holku, co se nechala potetovat, přibrala a v jejím šatníku trůní často už jen černá barva. Bála jsem se, že vás vyděsím a uvidíte mě v pravém světle. Teď vidím, jak hloupé to bylo. Tohle všechno jsem totiž JÁ, pravá já a vždycky jsem jím byla. Jen schovaná za kupou úsměvů, loukou kytek a pestrých svršků.

Teď už vím, že schovávání se za věci, o kterých si myslíme, že po něm okolí touží, je přímá cesta do pekla. Být autentická, znamená být opravdová. Kdo bude chtít být součástí mého světa, zůstane. Kdo ne, ten si najde svět jemu bližší. A  je to v pořádku.

Už se nebojím. 

A proto vám přeju sílu, vůli a odhodlání v boji s vašimi vnitřními démony a bolestivými procesy. Dáte to! Jen nikdy nenechte strach zvítězit.

Líbil se vám článek? Dejte srdíčko!